|
Ke konci roku 2008 se uskutečnil první český zimní výstup na horu Manaslu 8163 m, která je osmou nejvyšší horou světa. Hora se nachází v pohoří Mansiri Himal v oblasti nepálského Himálaje. Expedice nesla název Hannah Mountain of the Spirit Expedition, Manaslu 8 163 m, The First Czech 8000 Winter Ascent, jejíž účastníci byli Jan Krabec, Milan Wlasák a Pavel Krupička. Výstup až na vrchol kvůli velkému množství nového sněhu a obrovským trhlinám nebyl úspěšný.
Proč jste se rozhodli právě pro zimní výstup na osmitisícovku?
Ono to nebylo o velkém rozhodování. Prostě jsme chtěli vyzkoušet něco nového, něco co by nás posunulo dál a přitom aby nás projekt také vnitřně oslovil. Nejsme sběrači vrcholů za každou cenu. Hledali jsme, vymýšleli. Manaslu je nádherný kopec v krásném koutu Himálaje, ale lezecky by nebyl žádným krokem vpřed. V sezóně je výstup normální cestou skutečně relativně (zdůrazňuji, že opravdu jen relativně) jednoduchý. Ale zimní období celou situaci dramaticky mění. To nás upoutalo a rozhodlo.
|
|
Připravovali jste se nějak zvlášť fyzicky na expedici?
Bez poctivé fyzické přípravy na podobný typ expedice odjet podle mě nejde. Většinou se nejedná o nijak speciální přípravu. Myslím to tak, že za 2-3 měsíce to prostě stihnout nejde. Je to o dlouhodobém systematickém tréninku, který je běžnou součástí života. Ale pozor, i sebelíp fyzický nabušený borec se může zhroutit už v základním táboře. Přizpůsobení se vysoké nadmořské výšce nikde nenatrénujete a je třeba zkušenosti postupně získat a poznat fungování svého organizmu v tomto prostředí. Ale i na výšku si líp zvyká horolezec s dobrou fyzičkou, než člověk, který je unavený po pár kilometrech pochodu s 10 kg na zádech. Prostě osmitisícovka se neptá, cos dělal posledních pár měsíců, ale dokonale prověří, cos dělal celý dosavadní život.
|
|
Zimní výstup je jistě náročnější než letní. Jak vypadaly výstupové cesty?
Zimní a letní výstupy srovnávat nelze. Je to úplně jiná dimenze výškového lezení. První věcí je, že jste na kopci naprosto sami. Spolu s námi působily v celém Nepálu jen 2 další expedice, zatímco v běžné sezóně bývají na každé z lehčích osmitisícovek stovky až tísíce ne vždy skutečných lezců. V zimě vám nikdo s ničím nepomůže, musíte si najít, prošlápnout a připravit cestu od prvního kroku do posledního. Často vyrazíte po zdánlivě přijatelné linii a po celodenním snažení zjistíte, že „tudy“ cesta nevede. Musíte najít bezpečná místa na tábory, je kratší den a tak bych mohl pokračovat. Samozřejmě, že je velká zima a ta panuje i v základním táboře. Ani v něm se přes den člověk moc neohřeje. My jsme věřili, že po podzimních expedicích zůstanou na Manaslu alespoň nějaké zbytky cesty. Vždyť tam působilo téměř 500 horolezců. A výsledek? Za necelé dva měsíce od odchodu posledních podzimních horolezců, jsme nenašli ani náznak, že by tam před námi někdo lezl. Nezůstal „kámen na kameni“, ledopád nepředstavitelně rozbitý a permanentně v pohybu, navíc spousty prachového sněhu a obrovské trhliny.
 Co vám dělalo při výstupu největší obtíže?
Zastavili nás obrovské trhliny, které nešly obejít ani prolézt. Pomohli by žebříky, ale 2 nebo 3 by nic neřešili. Museli bychom s sebou mít asi celé železářství. Překvapilo nás také již zmíněné velké množství naprosto nesoudržného sněhu. Ale kdyby šlo jen o sníh, určitě bychom se prali déle a dostali se výš. Jinak byla samozřejmě řada věcí, které jsme z expedic v běžné sezóně neznali a třeba nás i překvapili, ale dalo se na ně nějak zareagovat a přizpůsobit se jim.
Dostali jste se do nějaké krizové situace, kdy šlo o život?
Tomu se pokud možno snažíme vyhnout vždycky! I když to asi bude znít zvláštně, tentokrát expedice proběhla absolutně bez dramatických zážitků. Bylo to určitě tím, že jsme skončili tak brzo už v 6000 metrech. Kdybychom se dostali do vyšších táborů a na vrcholový hřeben, tak tam by to téměř jistě byl boj o každý výškový metr cesty a vítr, mráz, sníh i řídký vzduch by nám nic nedarovali zadarmo. Ale i tak jsme museli překonávat technicky složité lezecké úseky, cestu ledopádem a podobně. To jsou místa, kde reálné nebezpečí hrozí vždy. Prostě jsme se nenudili.
Jaké výšky jste dosáhli při pokusu o pokoření vrcholu?
Jak jsem již psal, skončili jsme nad 1. výškovým táborem přibližně v 6000 m. Možná byl náš brzký konec způsobený i tím, že jsme v žádném případě nechtěli horu pokořovat. Nedělali jsme to nikdy a ani teď si nemělo smysl hrát na hrdiny a něco si dokazovat. Do hor jezdíme, protože je máme rádi, obohacuje nás to. 5 dní jsme zkoušeli projít k 2. výškovému táboru a pokaždé nás něco zastavilo. Hora dávala jasně najevo, že nás dál nepustí a tak zanedbatelný tvor, jakým člověk je, s tím ani při absolutním sebevědomí nic neudělá. Tahle úcta k horám se nám vždy osvědčila. Teď nám byl sice odepřený vrchol, ale mohli jsme si do sytnosti vychutnat zpáteční trek opuštěným údolím.
Hodláte se tam někdy vrátit a zkusit výstup v sezóně?
Přiznávám, že Manaslu a celé udolí řeky Budhi Gandaki mě hodně učarovalo. Dosud jsem ten pocit nezažil a k horám, kde už jsem lezl, mě to zpět nikdy netáhlo. Ale sem se moc rád vrátím. Neříkám, že tomu budu podřizovat svůj život, ale návrat si dokážu představit a klidně jen kvůli dokončení celého treku kolem Manaslu.
|
|
Připravujete na tento rok nějakou expedici?
V současné době ne a ani nemám takové to nutkání a potřebu. Možná nějaký trek s manželkou a přáteli, ale expedice se mi v hlavě žádná nerodí. Na druhou stranu, když mi na začátku března volal Radek Jaroš, jestli bych mu neposkytl nějaké aktuální informace a poznatky z naší expedice, že za 3 týdny odlétá na Manaslu, přiznávám, že jsem si chvilku říkal, jak bylo krásné se sbalit a jet do těch kouzelných míst znovu…….
|
